Popis
Kniha na větším množství původních dobových fotografiích doplněných textem ukazuje složitou politickou situaci v tehdejší Evropě.
Prvotní válečné akce vznikly na území Balkánu. Byly to osvobozovací boje s Turky. Zúčastnili se jich Řekové, Albánci, Srbové, Rumuni, Bulhaři a další. Vzápětí se tito bývalí spojenci poprali mezi sebou o území dobitá na Turcích. Na základě těchto bojů mezi Balkánci byly vymezeny nové hranice států.
V Evropě potom nastalo krátké období relativního klidu. Na tomto klidu ale neměli zájem vysocí armádní hodnostáři, tajné služby ani velkopodnikatelé. Dá se říci, že nejvíce se angažovalo vilémovské Německo. To značně ovlivňovalo i jeho spojence Rakousko-Uhersko. V něm se čím dále více prosazovali Maďaři.
Císař František Josef II ani jeho následník František Ferdinand neměli zájem na válečném konfliktu. Dá se úspěšně předpokládat, že tajné služby Německa a Rakousko-Uherska zosnovaly ve vzájemné spolupráci úspěšný atentát na Ferdinanda. Využily k tomu členy radikální srbské skupiny. Je rovněž zajímavé, že atentát byl realizován v místě přímo prolezlém policejním špiclováním. Při atentátu byl zabit Ferdinand i jeho manželka Žofie.
Atentátníky policie zatkla.
Následně Rakousko zaslalo Srbsku záměrně velmi tvrdé požadavky, které Srbsko nemohlo přijmout. Německo potvrdilo Rakousku, že v případné válce proti Srbsku bude stát na jeho straně a bude jej podporovat. Tak vlastně započala 1. světová válka, do které se postupně zapojovaly další státy. Dalším státem, se kterým Rakousko a Německo vstoupily do války, bylo carské Rusko. V Haliči Rusové nejprve způsobili Němcům a Rakušanům několik porážek a posléze se tam fronta stabilizovala.
Čeští vojáci nechtěli bojovat proti Rusům, a tak se často vzdávali. Z Čechů usazených v Rusku vznikla již v srpnu 1914 Česká družina, tzv Starodružiníci. Po počáteční nedůvěře si ji carští velitelé velmi vážili jako zpravodajské jednotky. S přibývajícím množstvím českých zajatců byla postupně tato družina rozšiřována, až z ní vznikl první pluk. Po něm díky jednání Masaryka a dalších vznikaly v Rusku další pluky, které se na frontě velmi osvědčily již při svém prvním větším nasazení u Zborova. Celkem bylo v Rusku skoro 100 tisíc legionářů.
V Itálii a ve Francii bylo vytváření legionářských jednotek až do roku 1917 zakázáno. Teprve v tomto roce začaly z Čechů tam usazených a ze zajatců vznikat první legie.
Situace v Rusku se naprosto změnila po roce 1917, kdy se vlády zmocnili bolševici. Ti na základě Brest-litevského míru propustili 200 tisíc německých zajatců, kteří byli vzápětí nasazení na západní frontě. Jednou z dalších podmínek bylo, že Československé legie musejí být odzbrojeny a dány do zajateckých táborů. Původně se měla tato vojska přesunout na sever do Archangelska a odtud lodí do Francie. To se samozřejmě Němcům nehodilo.
Tak začal ústup legií z Ukrajiny a jediným logickým východiskem bylo vybojovat si cestu přes celé Rusko a Sibiř až do Vladivostoku. Po mnoha těžkých bojích se to podařilo. Z Vladivostoku v letech 1919 až 1920 se konečně legionáři vrátili domů.
Doma je ale čekalo další vojenské nasazení napřed proti Polákům na Opavsku a vzápětí boj proti Maďarům, kteří se chtěli zmocnit podstatné části Slovenska. Závěr jejich bojů byla porážka sudetských Němců, kteří si chtěli na území Československa vytvořit vlastní stát.
ČESKY
SLOVENSKÝ